Perpetual Bond II.

27. června 2013 v 21:32 | haiextasy |  FAN FICTION




Kame hodil na zavazadlový pás svůj i Misakin kufr a věnoval odbavovací úřednici úsměv. Pak jí ještě podal svůj a manželčin pas.
"Líbí se mi, žes dostal rozum." pohladila ho Misaki po rameni. Kame se po ní prudce otočil, jako kdyby zapomněl, že je na letišti s ním. Pochopitelně si cestu do Miami vydupala. To by ani nebyla Misaki, kdyby jen tak přešla, že její manžel jede do zahraničí. Vyhlídka útěku do jiné země ji lákala asi podobně jako Kameho Adamova otevřená náruč. Že by ale mohla být na obtíž, už jí nedocházelo.
Její slova narážela na Kazuyův netradiční outfit, který si na cestu vzal. Dlouho se rozmýšlel, jestli jet opět v kimonu, ale pak usoudil, že by měl tentokrát vzbuzovat míň pozornosti, aby se mu dobře pátralo. A začít musel už při odletu. Jeho drobnější postavu tedy zahalovaly obyčejné džíny, třičko a tmavě hnědá kožená bunda. Jak málo stačilo, aby se s ním jeho manželka zase začala bavit.

"Kde je ten Takeru, sakra. Na toho chlapa vůbec není spolehnutí." rozčilovala se. Kame se musel pousmát. Tak krásně mu nahrála a on ji už tak dlouho ničím neutřel.
"Možná se dozvěděl, že jedeš taky, tak to vzdal." pronesl jakoby nic a otočil se zpátky k přepážce.
"Někdy dokážeš být opravdu netaktní."
"Mám skvělou učitelku."
"Kame!"
"Drahoušku?" obrátil na ní pouze obličej se zvednutým obočím. Misaki chvíli trvalo, než se s oslovením, které Kazuya použil, srovnala. Ještě nikdy jí tak neřekl. A bylo úplně jedno, že to řekl z žertu.
"Ty vůbec nejsi rád, že jedu s tebou." zadívala se na něj dotčeně. Kame se k ní musel naklonit blíž, aby jí mohl povědět, co má na srdci. Bohužel měli kolem sebe moc lidí.
"Já jedu pracovat, zlato. Musím v Miami zabít pár lumpů. Krom toho, že budu hlídat svůj zadek, mi teď přibyl i tvůj. Odpusť, jestli jsem trochu kousavej!"
"Jsi cynik!" proklála ho Misaki vražedným pohledem.

"Kame-san, jsem tady." prodral se dopředu udýchaný Takeru. Několika lidem se to samozřejmě nelíbilo, takže to v davu za teď už trojící nesouhlasně zašumělo. Když Takerův pohled spočinul na Kameho manželce, spadla mu brada.
"Misaki-sama? Ty jedeš taky?" chvíli na ní koukal a pak upřel oči plné otazníků na Kameho, který jen pokrčil rameny.
"Víš, jak moje paní miluje cizí země a Miami si neskutečně oblíbila." pronesl Kazuya formálně.
"No tak jo, připouštím, že tohle není cesta pro mě, ale snad budete oba aspoň trochu v klidu, když slíbím, že na sebe budu dávat pozor." zvedla Misaki ruce v obranném gestu.
"Nemáme sebou ani ochranku. Víš, jak to bude nebezpečný?" zavrčel Takeru. Kame musel odvrátit hlavu, aby před ním zakryl úsměv. Ten lump ji měl opravdu rád. A co víc. Dovolil si s ní mluvit tak, jak to on nedokázal. Asi právě proto, že k ní choval úplně jiné city. Naproti tomu, být na jejím místě Adam, už by ho Kazuya tlačil k východu, aby se vrátil domů, do bezpečí.

Jejich cesta byla vážně hodně nebezpečná. Museli přijet do Miami jako turisti, bez ochranky, beze zbraní, jen aby nikdo neměl podezření, že se něco chystá. Naštěstí žil přímo v Miami člověk, který fungoval jako jejich spojka a v případě potřeby dokázal zajistit právě zbraně, nebo potřebné informace. Do poslední chvíle museli utajit svou totožnost, než zjistí, kdo byli ti chlapi na lodi. Pak už to byla jen otázka času a taky štěstí.
Za normálních okolností to v případě vyřizování účtů chodilo tak, že byl viník pozvaný na jednání správní rady. Tam se rozhodlo o jeho osudu. Nedostavit se, znamenalo další velkou urážku, takového člověka pak v každém případě čekala smrt. Bohužel, pokud šlo o zahraniční provinilce, muselo se přistoupit ke krajní možnosti. Těžko mohl někdo předpokládat, že by se nějaký Američan z Miami dobrovolně dostavil do Japonska k tradičnímu mafiánskému soudu. Ještě, když nemohl počítat s tím, že se vrátí domů.
"Najít a zlikvidovat!" tak zněla poslední slova Kameho otce. Ta slova působila tak jednoduše, jako když deratizátor dostane za úkol najít v domě myš... Ale copak Kame byl nějaký zabiják? Myš by možná zabil... tedy, nastražil by na ní past a pak se přišel podívat k hotovému, ale zabít člověka... Pravda byla, že mu nikdo netvrdil, že to bude snadné, člověk na něco takového prostě musel mít náturu. Jenže právě tu Kame nikdy neměl...

"Proč jsi mi nedal vědět, že jede Misaki taky?" zajímal se Takeru při cestě k jejich stánce. Chtěl využít toho, že se Misaki zastavila v obchodu s parfémy.
"Protože jsem myslel, že jí to rozmluvím. Hučel jsem do ní ještě dneska ráno. Je tak tvrdohlavá!" zamračil se Kame.
"Nechci se tam o ní celou dobu bát."
"Jo, ani já ne, takže to uděláme takhle. Vezmeš si jí na starosti a mě necháš udělat špinavou práci." navrhl Kazuya.
"Zbláznil ses? Mám ti krýt záda, proto mě s tebou tvůj táta poslal. Nemůžu tě v tom nechat samotnýho." bránil se Takeru.
"Až to bude nutný, dám ti vědět. Nemusíme pátrat oba, to zvládnu hravě sám." ubezpečil ho Kame.
Chvíli šli mlčky, Takeru očividně přemýšlel, jak se ke Kameho žádosti postavit. Vidina Misakiny blízkosti ho lákala, ale Kazuya už nějakou dobu nebyl v jeho očích jen kluk, co získal moc nad celou Yakuzou a ještě Misakinu ruku. Byl to především jeho přítel. A japonské přátelství většinou znamenalo vztah na celý život, strach a obavy o toho druhého a pomoc v jakékoliv situaci.

"Tak dobře, Kame-san. Ale při tom pátrání... udělej si čas a zajdi za ním, prosím tě o to." musel do svého souhlasu dát aspoň nějaké ale, jinak by to Kamemu prošlo moc snadno.
"Uvažoval jsem o tom a s manželkou za zadkem by to stejně nešlo, takže i proto budu rád, když..." Kazuya se zarazil a kousl se do rtu. Věděl, že by takhle neměl mluvit, bylo to podlé, ať už jeho srdce patřilo komukoliv mimo jeho ženy. Pořád byli manželé a Takeru v téhle situaci někdo, na koho by měl Kame spíš žárlit, než se s ním bratříčkovat. I tak se nemohl zbavit toho pěkného pocitu, až bude v Miami a jeho manželka pod dozorem Takera, zatímco se bude kochat pohledem na Adamovu tvář v reálu.
"Zkusme to brát tak, že budeš žádat Adama o pomoc. To už nezní tak hrozně, ne? A oba víme, že se Misaki líbil, když ho viděla poprvé. Určitě by se před ním předváděla, kdybys ji vzal sebou a to pak člověk nemůže pracovat, když se taková ženská začne předvádět, nemám pravdu?" Kame se neubránil úsměvu. Takeru to prostě uměl tak dobře podat.

"Přiznej se, Takeru-kun. Příležitost být s mou manželkou sám, ti pořádně zvýšila adrenalin."
"Mimo jiné." usmál se Takeru.
"To snad ani vědět nechci." zavrtěl Kame hlavou.
O několik minut později se k nim připojila Misaki...

Do Miami dorazili v sedm hodin večer. Jen hodinu zabrala cesta do hotelu a ubytování. Společně si došli na večeři a pak se rozešli do svých pokojů.
Takeru měl pochopitelně solo pokoj, manželé prvotřídní apartmá. Kamemu se moc nezamlouvalo, že bude s Misaki v jednom pokoji, ale kupodivu mu pomáhaly myšlenky na Adama, aby to bral s klidem. Už další den se snad uvidí. Měl v plánu půjčit si auto a vyrazit za ním.


"Víš, že to je poprvé?" promluvila na něj Misaki až nepřiměřeně vlídně. Leželi vedle sebe na obrovské manželské posteli. Světlo malé stolní lampičky halilo pokoj do nechtěné intimity. Alespoň z Kameho strany nechtěné.
"Co je poprvé?" nechápal Kazuya. Natočil obličej na svou manželku.
"Co spíme v jedné posteli přece. Doma máme každý svůj pokoj, ani trochu to není světový a při svatební noci..."
"Jsi mě vyhodila z kajuty." doplnil ji Kame pohotově. Misaki se začervenala a odvrátila na okamžik tvář. Kdyby tak věděla, že právě ta první noc byla zároveň i poslední k pokusu o sblížení. Od té doby už po tom Kame netoužil.
"Abys věděl, já tě mám ráda, jen mi občas trochu lezeš na nervy." její upřímnost vyloudila Kazuyovi na tváři úsměv.
"Skoro to vypadalo, že mě chceš svést..." zadíval se jí dlouze do očí. Rozhodující chvíli by jistě kterýkoliv jiný pár, ležící spolu v jedné manželské posteli, využil k přiblížení a dotknutí se, to ale neplatilo v případě těch dvou. Kame přivřel oči, v rychlosti zhodnotil Misakino rozpoložení a pak se k ní otočil zády.
"Dobrou noc, Misaki!" zavrněl a natáhl se po kabelu k lampičce. Jakmile se pokoj ponořil do tmy, uslyšel za sebou nespokojené mlasknutí. Ovšem, víc už nic. Misaki se stejně jako on, otočila na bok a tiše mu popřála dobrou noc.
Docela by ho zajímalo, jestli na něj opravdu něco zkoušela, nebo se jen snažila být aspoň chvíli milá. Což o to, od chvíle, co nastoupili do letadla, byla Misaki jak vyměněná, jenže pak stačila nějaká taková podobná poznámka a hořce si uvědomil, že je jeho žena pořád stejná, a že místo ní stále miluje někoho jiného, s nímž nemůže být.

Podobné myšlenky ho provázely i ve spánku. Zdálo se mu o Adamovi, o Misaki, která ho podváděla s Takerem a do toho se mu občas mihl neznámý mužský obličej. Když se ráno probudil a útržkovitě si svůj sen pokusil vybavit, došlo mu, že by ten chlap mohl být některý z těch, co ho před měsícem unesli. Bohužel, ta tvář se v jeho snu vždy jen mihla a po té době už si nepamatoval, jak ti chlapi vypadali. S jistotou by řekl akorát barvu jejich vlasů. Proto v jeho snu nebyla ona tvář tak výrazná.

Musel prostě požádat o pomoc Adama. Poprosit ho, aby mu zjistil, kdo se na lodi Passion té noci plavil. Musel mít přece seznam pasažérů, nebo ne? Ve skutečnosti o tom Adam nevěděl, jistě by si takové lidi na svou loď nepustil, takže bylo možné, že se nahlásili pod jinými jmény. A to by Kameho vyšetřování zkomplikovalo.

"Už jsi vzhůru?" ozvalo se vedle něj. Pořád byl rozespalý a klidně by ještě hodinku zvládnul.
"Hm.." zabručel a natáhl se na noční stolek po mobilu. Sedm hodin, čtyři minuty, hlásily digitální hodiny. No jistě, šli spát hrozně brzy, let je unavil. I tak počítal, že vstanou později.
Ucítil v dolních partiích povědomý ranní tlak, začal se tedy soukat z postele, že si odskočí, jenže ho zadržela Misakina ruka, která se mu omotala kousek nad pasem a přitáhla si ho zpátky.
"Včera jsi mě odmítl." zahučela do polštáře. Poplašeně se po ní ohlédl. Koukala na něj jen jedním okem, což působilo docela děsivě.
"Mi-Misaki!" vyhrkl Kame. Její ruka ho hřála a to měl na sobě tričko. Hrozně mu to připomnělo Adamovu rozehřátou kůži spánkem, když se k němu ráno co ráno choulil.
"Já vím, že nejsem povahově podle tvých představ, ale to jak vypadám snad taky hraje svou roli, nebo ne? Kdekto by ti řekl, že jsem krásná..."
"Jsi krásná.." odsekl Kame. Sakra, to musel po ránu poslouchat zrovna tohle? "Promiň, Misaki, ale musím si odskočit, nebo se počůrám!" rychle se vymanil z jejího objetí, sklouzl z postele a rychlými kroky se vydal ke koupelně. Až tam mu došlo, že byl momentálně asi stejně taktní jako Misaki dohromady za celou tu dobu, co ji znal.

Rychle vykonal potřebu, trochu se opláchl a vrátil se do pokoje. Manželka ležela na druhém boku a zírala k oknu, hlavu podloženou paží.
"Ehm.." pokusil se na sebe upozornit symbolickým odkašláním. Nic. Ani se nepohnula.
"Já..." udělal pár krůčků do středu ložnice. "... omlouvám se. Jen... co tě přimnělo, abys změnila svoje chování ke mně?" doufal, že svou účelovou otázkou zároveň vysvětlí, proč předtím tak rychle utekl do koupelny. Misaki se přetočila na záda a zvedla se do sedu. Ruce složila do klína, ramena svěsila jako po nějaké prohře.
"Ještě nikdy jsi mi neřekl, že jsem krásná. Dneska poprvé." zadívala se na něj upřeně.
"Měl jsem pocit, že jsi mi to podstrčila, abych to řekl."
"Ano, galantní jako vždy." posteskla si Misaki a sklonila hlavu. "Myslela jsem si, že by nás tahle cesta mohla aspoň trochu sblížit. Už jsem se smířila s tím, že to spolu nejspíš potáhneme až do konce života a došlo mi, že nemá smysl si to znepříjemňovat."

Kazuya došel až k posteli a posadil se na kraj.
"Vždycky se mi líbila tvoje otevřenost, ač byla v hodně případech dost ostrá a někdy i hrubá." připustil.
"Já vím." přikývla Misaki. Pomaličku se posunula blíž ke svému manželovi a pak mu přiložila dlaň na záda. Jen ji tam chvilku nechala, než se Kame pohnul dopředu, aby se k Misaki mohl natočil čelem.
"Už jsem se lekl, že ses do mě zamilovala." pousmál se laškovně.
"No dovol? Do tebe já se nikdy neza..." Misaki utichla tak rychle, jako na Kameho spustila. Tohle byla prostě ona, prudká, vznětlivá... a Kazuyu to pochopitelně vůbec nepřekvapilo. Milé ovšem bylo, že to došlo i samotné Misaki. Proto přestala mluvit.
"Copak ty bys byl schopný se do mě zamilovat?" změnila tón hlasu na přívětivější a znění svých slov na přijatelnější. Kame to předchozí přešel a pokrčil rameny. "Pravdou je, že i já tě spíš beru jako sestru. Ale aspoň, že jsme k sobě upřímní. Taky bych to rád vyřešil, aby mezi námi pořád nevznikaly spory, ale momentálně mám hlavu plnou amerických hajzlů, který musím zprovodit ze světa. Hned jak se vrátíme domů, pořádně to probereme, souhlas?" povzbudivě ji chytil za ruku a pevně stiskl. I Misaki stiskla tu jeho, na okamžik to vypadalo, jako kdyby byli dokonalý manželský pár, který se nikdy nepotýkal s problémy.
"Souhlas." přikývla s úsměvem. "Akorát... co tu budu sama dělat, až ty budeš pracovat?" zeptala se, tentokrát zamračená.
"Budeš s Takerem. Slíbil mi, že se o tebe postará a bude ti dělat společnost. Nemá smysl, abychom pátrali dva." vysvětlil jí.
"S Takerem." zopakovala Misaki zadumaně. Kazuya čekal větší protesty, ale nakonec to Misaki přijala relativně s klidem.

Po snídani se vypravil na recepci, kde měl už připravené klíčky od půjčeného auta. Díky náhlé změně manželčina přístupu se mu podařilo na chvíli úplně zapomenout, že ho čeká přepadovka u Adama, ale jakmile vyjel z města, vysoký černovlasý muž se opět usídlil v jeho myšlenkách.
Celou cestu si představoval, jak se bude asi Adam tvářit, až ho uvidí na prahu svého domu. Jestli ho hned obejme, nebo si ho bude nejdřív dlouze prohlížet, jako to míval ve zvyku. Zprvu to Kamemu nebylo zrovna příjemné, ale pak zjistil, že ho Adamova pozornost vzrušuje. Právě, když se na něj jenom díval, když se vpíjel do jeho kůže očima, cítil, jak mu vteřinu po vteřině víc a víc podléhá. Jak se jeho vize začínají ubírat uplně jiným směrem. Jak bolestně touží po tom, aby pohledy nahradily ruce. Nebyl na sebe zrovna pyšný, že myslí na něco takového, hned po tom, co se jeho vztah s Misaki víceméně ustálil, ale nedokázal si pomoct. Nedokázal Adama ve své mysli jen tak přehlížet.

Cestu si naštěstí pamatoval, takže nepotřeboval ani navigaci.
Adamův dům, schovaný za malým lesíkem, vypadal pod dopolední vyleštenou modrou oblohou úžasně. Buď měl Adam tak dobrý vkus, nebo ještě lepší odhad na architekty. Dvoupodlažní zámek Kameho okouzlil už poprvé.
Dojel až k hlavním dveřím, vypnul motor a pomalu vystoupil. Když seděl, necítil, jak moc se mu třesou kolena, takže měl co dělat, aby si na ně při postavení neklekl. K tomu se samozřejmě přidaly i další vedlejší účinky nervozity, jako bušení srdce, studený pot, nebo obrovský knedlík v krku. Přes to všechno se Kame zhluboka nadechl a vyrazil ke dveřím. Po cestě zaregistroval koutkem oka červeného mustanga stojícího u druhého menšího domku na levé straně. Trochu zmírnil krok a zamyslel se. Že by měl Adam ještě jedno auto? Bylo to možné. Pokud si pamatoval, na Ferrari se nedala stahovat střecha a tenhle ford byl klasický cabriolet, jako stvořený pro letní dny. Taky se za ten měsíc mohlo spoustu věcí změnit. Třeba si Adam toho mustanga pořídil v té době...

Jakmile Kazuya zazvonil, svým způsobem z něj všechno spadlo. Teď už nemohl couvnout. Už tu prostě byl a dal o sobě vědět, takže nemělo cenu se vzrušovat. I tak mu v hrudi poskočilo srdce napětím, když se zevnitř ozval charakteristický zvuk odemykání.
Jaké bylo jeho překvapení, když dveře neotevřel Adam, ale nějaký naprosto neznámý kluk, zhruba stejně starý jako on, s tmavými vlasy a bezchybnou modelingovou tvářičkou. Kdyby měl asijské rysy, byl by to přesně Adamův typ, prolétlo Kamemu hlavou.
"Ahoj, přejete si?" zeptal se mladík. Kazuya mu pochopitelně vůbec nerozumněl. Ještě neuplynulo tolik času, aby si angličtinu osvojil a mezi slovíčky, které ho Adam naučil, tyhle vůbec nebyly. Snad jen to ahoj.
"Ahoj... já... Kazuya Kamenashi, Adam... kamarád!" místo sloves Kame použil ruce, bylo to jistější. A kluk se po jeho roztržitém představení usmál celkem i chápavě. Snad mu tedy rozumněl.
"Tak pojď dál." ustoupil mladík ke straně a Kazuya opatrně vešel. Přestě v tu samou chvíli mu začalo v hlavě pořádně šrotovat. Kdo byl ten kluk a to auto venku patřilo jemu? Odkdy tu byl, co měl společného s Adamem?

"Posaď se." Kluk zaposunkoval rukou na gauč. Kame tedy přikývl a sedl si. Stačilo jedno rozhlédnutí, osobní kontakt s vybavením Adamova domu a před očima se mu začal odehrávat romantický příběh, který před měsícem natočil život sám. Kamkoliv se koukl, viděl je dva. U nízkého konferenčního stolku vždy jedli, pohovka, na které právě seděl, byla několikrát svědkem jejich milování. Schodiště vedoucí do horního patra, kde měl Adam japonský pokoj a taky svou nádhernou velkou ložnici přes den prozářenou sluncem, v noci zalitou stříbřitou září měsíce, ho fascinovalo. Na něm si ho Adam taky vzal. Nikdy nemohl zapomenout na to, jak se jeho nahé tělo tisklo k zábradlí, obklíčené Adamovými pažemi, jak se tlačilo pod náporem pravidelných pohybů na úzké kovové tyčky. Zvuková kulisa, kterou tvořily jejich hlasy se v jeho vzpomínkách ozývala pořád tak intenzivně, jako kdyby to s Adamem dělali právě teď.

"Adam?" otočil se Kame po klukovi. Snad mu hodlal říct, že má návštěvu. Ještě pořád stál vedle něj a tak nějak si ho zvědavě prohlížel.
"Jo, promiň... je ve sprše, tak... já tam teda dojdu." kluk se začal hrnout ke schodišti, Kame ho ale zastavil rázným stop. Slovu sprcha totiž rozumněl a dokonale. Tohle slůvko ho Adam naučil, protože si to tam několikrát rozdali. Kruci... dokázal v souvislosti s Adamem myslet taky na něco jiného, než na sex?
A to pro něj ten kluk chtěl snad dojít přímo do koupelny?
Kazuya se postavil a přivřel oči. Snažil se v duchu z těch pár slovíček, co znal, vytvořit nějakou smysluplnou větu, ale vždycky mu nějaké chybělo.
"Kdo ty?" ukázal nakonec na překvapeného mladíka.
"Jako já?" i mladík na sebe ukázal. Kame určitě nechtěl, aby to působilo jako žárlivá reakce, jenže ten kluk se tu pohyboval jako doma a teď chtěl jít ještě za Adamem do koupelny. A odkdy si ho vlastně takhle nárokoval? Celý měsíc se mu neozval. Kdyby si Adam našel přítele, nemohl by ceknout ani slovo. Zasloužil by si to!

"Kazu-chan?" ta poslední myšlenka ho natolik vyvedla z míry, že si ani nevšiml, co se před ním děje. Když zvedl hlavu, zmohl se akorát na otevření pusy a rozšíření zorniček. Adam stál zhruba v polovině schodiště, zahalený do tmavomodrého županu a jeho pánská návštěva byla tam, kde jí Kame poručil, aby se zastavila. Oba muži koukali pochopitelně na něj.

Proč si tu najednou připadal jako ten, který nejde do počtu?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 27. června 2013 v 22:13 | Reagovat

Snad si Adam nenašel náhradu to neeeeeeeeeeeeee! :-(

2 Janimi Janimi | 27. června 2013 v 23:11 | Reagovat

Dík za ďalší diel ;-) Som zvedavá ako sa situácia vyvinie vo viacerých líniách ;-) Kame -Adam, Misaki-Takeru a iné :-D  :-D a čo Adam za ten mesiac robil...že sa nejako nepokúsil kontaktovať Kameho? :-(  ;-)

3 Jana Jana | 29. června 2013 v 10:40 | Reagovat

Takhle to skončit, to se přece nedělá:-). Já jsem tak zvědavá jak to bude dál:-).

4 Katka Katka | E-mail | 24. června 2015 v 17:18 | Reagovat

Doufám že to není Adamův milenec? O_O  :-x  8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama