Den, kdy jsem se rozhodl říct pravdu...

17. února 2013 v 15:29 | haiextasy |  FAN FICTION

Ráda bych se tu v brzké době zmínila o sérii Takumi-kun. Kdo neví, o co jde, v některém z příštích článků ho zasvětím, zatím jsem si ale připravila fanfiction s hlavními představiteli tohoto velice oblíbeného a zároveň zavrhovaného filmu.


Hamao Kyosuke a Daisuke Watanabe spolu natočili čtyři epizody. Jen ve stručnosti... kdo si Takumi-kun zamiloval, jistě si všiml postupného vývoje jejich vztahu, jak ve filmu, tak při natáčení.
Myslím, že mezi natáčením trojky a pětky se něco stalo :-D Svou naivní teorii jsem vložila do krátkého příběhu níže. Možná bude mít pokračování, možná ne... uvidíme, jestli se někdo ozve, že by ho chtěl.

Takže, toto je moje první FF s tímhle párem!



Když seděl proti mně a já se mu díval do očí, necítil jsem z toho pohledu nic, co doposud.
Chtěl bych mu vidět do hlavy, rád bych znal myšlenky, které mu proplouvají myslí... týkají se mě? Stejně jako ty mé jeho?

"Jez, než to bude studený!" pobídne mě Daisuke s otcovskou starostlivostí. Je jedno, že jsem ho na večeři pozval já, vždycky velel on, vždycky mě vedl a usměrňoval... a taky mi byl oporou, kdykoliv jsem to potřeboval. Zabořím pohled do obsahu keramické misky. Všechno to jídlo jsem připravoval na dnešní večer sám. Chtěl jsem si Daisukeho nějakým způsobem předejít, protože vím, jak moc má dobré jídlo rád. Nepřehání to, drží se zkrátka, ale když už se může nacpat, dá přednost kvalitě. Občas mám pocit, že mi trochu závidí. Můžu sníst co chci a nepřiberu, on se musí krotit.. vlastně je mi ho v tomhle směru líto. Chce vypadat dobře, ale stojí ho to spoustu vůle....
… nejsme na tom ale podobně? Taky musím mít silnou vůli... silnou vůli neprozradit, jaké city k němu skutečně chovám. Nejsme ve svých zásadách moc odlišní. On si odpírá jídlo... já jeho!

"Děje se něco, Mao-chan?" jeho hlas vždycky lahodil mým uším, zvlášť když mluví normálně. V divadle, nebo při natáčení musí hrát. Občas mám pocit, že tohohle člověka vlastně ani pořádně neznám, když představuje někoho jiného.
"Ne, všechno je v pohodě..." zavrtím hlavou a znovu sklopím zrak k chladnoucí rýži a masové směsi, na které jsem si dal tolik záležet. Nemám hlad, věděl jsem, že to takhle dopadne. Vždycky, když jsem nervózní, nedostanu do sebe nic. A já jsem nervózní, hrozně moc. Chci mu to říct.. proto jsem ho dneska pozval. Musím se mu přiznat ke svým citům, jinak to ve mně velice brzy vybouchne, a to by nemuselo dopadnout dobře. Křičet na Daisukeho někde na jevišti, nebo při natáčení, že ho miluju, by asi vzbudilo dost zájmu, ne-li pohoršení.

A jak jsem k tomu vlastně došel?
Sám nevím, jen vím, že se to ve mně už nějakou dobu hromadí. Známe se tak dlouho, několik let. Strávili jsme spolu spoustu času, zažili hezký chvíle, i ty špatný... když se něco nepovedlo, podrželi jsme se navzájem... no dobrá, on mě víc, jsem oproti němu nezkušený kuře, který nemá za sebou ani čtvrtinu toho, co on. Ale čím jsem si jistý, je to, že ho miluju.
Nějakou dobu jsem si myslel, že je to úcta, respekt ke staršímu, bral jsem Daisukeho jako svého učitele, ale pak mi došlo, že to co cítím, co mě nutí na něj neustále myslet, co mi podsouvá obrázek jeho tváře každé ráno při probuzení a večer před spaním do myšlenek, je cit. Láska.
Nejdřív jsem tomu nemohl uvěřit, bránil jsem se takovým pocitům, jenže... před něčím takovým nemůžete utíkat věčně, zvlášť když osobu, kterou milujete, máte neustále na očích.

"Řekl bych, že není, ale pokud o tom nechceš mluvit..." opět ten jeho starostlivý hlas. Mám z něj husinu po celém těle. Když přestane dělat vtípky a zvážní, zlíbal bych celou jeho tvář. Líbí se mi, když se usmívá, ty jeho hluboké vrásky kolem koutků rtů, pěkně zaoblené, pravidelné... líbí se mi, když se zamračí, většinou to znamená, že jsem řekl něco nevhodnýho a bude mě chtít nenápadně vychovávat. Líbí se mi, že se občas chová jako Gii, ale nikdy jsem nepochyboval o tom, že jsem se zamiloval do Daisukeho. Možná už to vycítil, trvá to nějakou dobu a ledacos už má za sebou... třeba poznal, jak to se mnou je.
Ale jak je to asi s ním? Byl by schopný opětovat mé city?
Když hraje, dokáže to. Když mě líbá, mám pocit, že nehraje, ačkoliv se musíme krotit. Vím, že mě brzdí i tohle, ale především skutečnost, kterou skrývám ve svém srdci. Kdybych se nechal unést, jistě už by to poznal, protože by u jemných polibků nezůstalo. Ach Bože, jak asi muž, co právě teď sedí přede mnou, líbá doopravdy?

"Myslel jsi ještě na tu scénu, co jsme včera točili?" zeptám se jak nejklidněji dokážu. Daisuke pozvedne obočí a pousměje se.
"Jako od tý doby? Jestli jsem si na ní vzpomněl? Ano!" přikývne. Mlčky ho sleduju, jak si přikládá ke rtům malý pohárek se saké. Téměř obřadně se napije, zavře při tom oči, aby si vychutnal jedinečnou rýžovou chuť a pak se na mě znovu podívá. Jeho temný pohled se mi provrtává až do nitra mozku. "Proč se ptáš?" zavrní. Jeho dech smíchaný s vůní saké dolehne až k mému nosu. Chtěl bych cítit tu chuť na jazyku. Voní tak lahodně.

"Bylo to jiný... jiný než naposledy." pokrčím rameny. Nechci působit zaujatě.
"Jiný? Doufám, že toho nelituješ, ještě nás čekají dva díly." na rozdíl ode mě, Daisuke zaujatě působí. Nerad bych, aby si něco vyčítal, i když s mým rozhodnutím hrát v tomhle filmu, nemá nic společného. A koneckonců, byl to nápad režiséra, abych hrál hlavní roli. Vidina toho, že spolu budeme při dalších dvou natáčeních, mě naplňuje štěstím.
"Nelituju ničeho, Daisuke-san." zavrtím hlavou. Chci dát na svá slova důraz. Chci, aby Daisuke věděl, že pro mě tahle spolupráce znamená mnoho.
"Zaslechl jsem, ohledně scénáře k pátýmu dílu, že tam toho bude ještě o něco víc. Počítám, že si režisér vymyslí zase nějakou specialitku."
"To věřím!" musím se pousmát, když si vzpomenu na minulá natáčení. Všechno máme dopředu nalinkovaný. Všechno, co se mezi námi na place odehrává, je záležitost scénáře, kamery a režisérského vedení. Jak se ke mně má Daisuke přiblížit, jak má vzít mou tvář do svých dlaní, kdy mě líbat na rty, kdy na krku... nebo na těle. V závěru je to úsměvné... možná smutně úsměvné.
"Být to na mně, dopřál bych ti víc potěšení.." mrkne na mě Daisuke šibalsky a mě se zkroutí palce u nohou a v klíně nebezpečně zacuká. Kolikrát už řekl něco takového? A kolikrát na to moje tělo reagovalo takhle?
"Daisuke-san, zase si ze mě děláš blázny! To není moc taktní za tu večeři, kterou jsem pro tebe přichystal!" naštěstí jsem se naučil tomu čelit. Jsem zvědavý, jak moc si ze mě bude Daisuke utahovat, až mu řeknu pravdu.

"Omlouvám se!" pronese Daisuke s lehkým úsměvem. Myslí to vážně a nemyslí, je to něco mezi a já bych se tím asi neměl víc zabývat, pokud chci zůstat v klidu. "Chtěl jsi mi něco říct? Nebo je to jenom přátelská večeře?" pokračuje v otázkách. Uvažuju, jestli je právě teď ta správná chvíle na odhalení pravdy. Možná už další příležitost nebude.
"Já... ano, něco jsem ti chtěl... ale pozval bych tě tak jako tak. Kdy se nám poštěstí se zase takhle sejít? Příští týden končíme a uvidíme se zase jenom na divadle..."
"Pravda." Daisuke přikývne a znovu se napije saké. "Mimochodem, to jídlo je skvělý!" pochválí mi večeři. A tentokrát to myslí opravdu vážně. Líbí se mi, že to dokážu rozpoznat, myslím tím charakter jeho odpovědí. Aspoň u nedůležitých věcí se mi to podaří skoro pokaždé.

"Děkuju, Daisuke-san!" zdvořile poděkuju a zahledím se na jeho prsty, které mezi sebou žmoulají hůlky. Způsob, jakým je Daisuke drží mě fascinuje. A to je drží stejně jako já, nebo kdokoliv jiný. Asi to se mnou už jde pěkně z kopce, když jsem hotový i z tohohle.
"Rádo se stalo. Tak o co jde? Co potřebuješ?" zajímá se. Bez jediného náznaku podezření. Ne, Daisuke nemá ani tucha o tom, co mu chci. O to víc bude v šoku, až mu to řeknu.
"Není to tak, že bych něco potřeboval, sensei, jen..." můj pohled ujede samovolně do mého klína, nedokážu se na něj při tom dívat, prostě to nezvládnu.
"Snad tě ještě netrápí Kumi-sama, už je to docela dlouho. Já vím, že to muselo bolet, Mao-kun, ale možná to tak bylo nejlepší. Zvolili jsme si tenhle život, i ona..."
"Ne! Netýká se to Kumi-sama!" zvednu vzdorovitě bradu. Jak mohl vytáhnout sto let starou záležitost? Dneska už si na Kumi pomalu nevzpomenu. Jistě že ne, když ji v mém srdci nahradil někdo jiný...

Donutili nás, rozejít se, aspoň po dobu natáčení Takumi-kun. Produkce usoudila, že by bylo dobré nechat fanoušky série v domění, že k sobě s Daisuke patříme i v soukromí a v takovém případě se žena do plánu nehodila. Byl to reklamní tah, nic jiného a já se mu musel podřídit. Kumi byla moje první holka, jí jsem dal svou první pusu, ona byla první, které jsem se vyznal ze svých citů. Jenže, dneska už nedokážu správně posoudit, jestli jsem to tak opravdu myslel. Něco tam bylo, ale možná ne taková láska, jakou cítím k Daisukemu...

Vzpomínám si, když jsme se poprvé políbili před kamerami. Daisuke se mě pak zeptal, jaké to bylo a já mu po pravdě odpověděl, že normální. Nepřišlo mi to jiné, než líbat Kumi-sama... možná proto jsem nad tím začal víc uvažovat. Líbání s hereckým kolegou by ve mně nemělo vzbuzovat takové pocity, nemělo by znamenat nic ve srovnání s líbáním s mou přítelkyní. Ale já žádný podstatný rozdíl neviděl. Když mě pak Daisuke líbal v posteli, když se ke mně tiskl svým nahým tělem, došel jsem k hroznému zjištění. Z normálního pocitu se stal líbivý. Tak moc se mi to líbilo, že jsem se na to snažil zapomenout. A právě tehdy jsme byli s Kumi prozrazeni. Nedával jsem si pozor, snažil jsem se na Daisukeho rty a tělo zapomenout, proto jsem jí byl co nejvíc nablízku, že to nakonec prasklo. A produkce mě to donutila ukončit. Daisuke si myslel, že jsem zdrcený a povzbuzoval mě, jak jen mohl. Kdyby věděl pravdu... kdyby jen tušil, že v té době se rodila má láska k němu. Čím víc mi byl nablízku, čím víc mě utěšoval svými vtípky a bezprostředností, tím víc jsem se do něj zamilovával. Tak moc bych tu vinu chtěl hodit jen na něj. Vyčíst mu, co mi způsobil, ale spíš jsem si s touhle myšlenkou zvykl žít. Bohužel, další natáčení mě jen utvrdilo v mých zmatených pocitech. A jakmile se přiblížila milostná scéna, věděl jsem naprosto jistě, že dál už tomu čelit nedokážu. Ne sám. Kdyby jen věděl, kolik mě stálo úsilí nelíbat ho tak, jak bych ho líbal v soukromí.

"To jsem rád. Nechtěl bych, aby ses trápil, Mao-kun." Daisuke se na mě usměje, opět je to myšleno upřímně a mě se začnou samovolně potit dlaně. Už bych měl nějak začít, konečně se rozhoupat k nějaké akci.
"Přemýšlel jsi, co bude, až skončí natáčení? Myslím to poslední. Až dotočíme celou sérii?" po pravdě, tuhle otázku jsem si nepřipravoval, najednou mě to prostě napadlo. A když to tak vezmu, ani jsem o tom sám neuvažoval, což způsobí, že se mi začnou potit dlaně ještě víc. No jo, co bude, až skončí natáčení Takumi-kun?
"Ani ne, proč se ptáš?" jeho zvědavost mě pobaví, než mi ovšem dojde, že bych na to měl nějak smysluplně odpovědět.
"No... když už jsi zmínil Kumi-sama. Asi budeme mít mnohem víc volnosti v těhle věcech." napadne mě. Proto jsem o tom přece začal, nebo ne? Doufám, že jsou moje vyšetřovací metody nenápadný, když už se snažím rozlousknout Daisukeho budoucnost. Ve skutečnosti ho sleduju už nějaký ten čas. Jestli má přítelkyni, nebo přítele, pak se mu daří to dost úspěšně skrývat. A jestli ne, pak jsem zvědavý ještě víc.
"Asi jo. Nějak to neřeším. Copak, Mao-chan? Uvažuješ, že by ses ke Kumi-sama vrátil? Myslím, že je taky pořád sama. Ale co my víme, co bude za pár let, ještě to budeš muset nějakou chvíli vydržet!" dobírá si mě Daisuke se svým typickým šibalským úsměvem a to je poprvé, co bych mu za něj nejraději jednu vrazil. Nevědomky se posmívá mým citům. Kéž by se dalo i v tomhle případě říct - neznalost neomlouvá.

"Zajímal jsem se o tebe. Pokud jde o mě, jsem spokojený takhle." pokrčím rameny. Musí to vypadat co nejvíc lhostejně. Nejspíš svůj plán pro dnešní večer vzdám. Dokud bude Daisuke žít v mlze svých představ, nemůžu udělat ten správný efektivní první krok.
"Nevzpomínám si, kdybych za posledních pár let měl na něco takovýho čas." posmutní trochu Daisuke... až mi to přijde nepřirozený. On si opravdu z podobných věcí nikdy hlavu nedělal.
"Ani se ti nikdo nelíbil? Měli jsme ve štábu spoustu pěkných holek.." nadhodím mu. Musím z něj stůj co stůj něco vydolovat, když už jsem to sám se sebou vzdal. Aspoň nějakou útěchu dneska večer potřebuju.
Dai se očividně zamyslí a pak zavrtí hlavou. "Ne, o nikom nevím. Co ty?" zadívá se mi upřeně do očí.
"Myslím, že ses dost zamlouval skriptce." jo, toho jsem si všiml už několikrát, jak zbožně na mého Daisukeho koukala.
"Na to jsem se neptal. Tobě se nikdo nelíbil? Ve štábu? Vím, že s Kumi-sama to bylo vážný a asi jsi pak neměl chuť koukat po jiných, ale třeba..."
"S Kumi-sama to nebylo vážný. Ne, když na to koukám s odstupem času." přeruším ho rázně. Neměl jsem s tou otázkou vůbec začínat.
"Ne? A já myslel... to jsem se snažil zbytečně?" povytáhne obočí. Jo, kdyby ses tolik nesnažil, možná bych se ti pokoušel říct, že tě miluju, o pár měsíců později.
"Děkuju, Daisuke-san. Moc si toho vážím, určitě jsem to aspoň chvíli potřeboval, ten tvůj optimismus." musím se mu aspoň poklonit a poděkovat, jinak hrozí, že mi to bude dosmrti vyčítat.
"Vážně jsem si myslel, že jsi ji miloval. Bylo mi tě líto. Co se stalo?" sakra, zajímá se... to je špatný. A ještě se přizná k soucitu, to vážně potřebuju. To je jak závěr dorama pro moje slzy.
"Uvědomil jsem si, že skutečně miluju někoho jinýho. Uvědomil jsem si to i díky ní." připustím sklesle.

"Koho?" vyhrkne bez rozmýšlení. Zvědavost z něj přímo čiší a mě dochází, že mi byla právě položena ta nejpřímější otázka z nejpřímějších. Jiná už nebude. Už nikdy se mě na nic takovýho nezeptá a já už nikdy nenajdu odvahu. To je poprvé a naposledy, co svou otázku myslí takhle vážně. Jestli se přece jen zeptá někdy příště, bude to jen proto, aby si mě zase dobíral.
Propaluju se do jeho očí svýma. Můj hlas se ne a ne odhodlat k promluvení. Přitom stačí říct jediný slovíčko, nebo ukázat prstem. Copak mi to nevidí napsané v očích? Copak jsou mé signály málo silné?
"Dáš si kafe? Půjdu ho udělat." rychle se zvednu od stolu a natáhnu se po jeho prázdné misce, abych ji odnesl do kuchyně. Daisukeho ruka je ovšem rychlejší. Když se mi jeho prsty prudce obalí kolem zápěstí, podaří se mi jenom vytřeštit na něj oči a polknout.
"Koho?" zopakuje svou otázku. Pořád se tváří neutrálně, nevypadá to, že by byl naštvaný nebo tak, ale jeho pevný stisk jakoby říkal něco jiného. V umělém osvětlení lampiček a svíček nedokážu odhadnout, co znamenají ty jiskry v jeho očích. Jeho chování je matoucí.

"Nikoho... už!" vydoluju ze sebe pracně odpověď. Proč lžu? Proč sám sebe trápím?
"Už?" hlesne, aniž by se jeho rty pohnuly.
"Promiň..." stočím svůj pohled jinam, nedokážu se na něj dívat. A už vůbec nechápu, za co se mu omlouvám.
"Chceš říct, že jsem se ti snažil vytlouct z hlavy Kumi-sama zbytečně? Že jsem se měl zaměřit na někoho jiného?" nepatrně zvýší hlas, i tak v něm necítím zlost, spíš překvapení. A hlavně to překvapí i mě samotného, že se na něj musím znovu podívat. Jo, sensei, měl jsi mi z hlavy vytlouct sebe, tak je to!
"Omlouvám se!" ne, na nic jiného, než na omluvy se asi nezmůžu.
"Neomlouvej se pořád!" a Daisukemu to očividně začíná vadit. Zkusím zatahat s rukou a když jeho sevření povolí, neuvěřitelně se mi uleví. Rychle stáhnu ruku zpátky a mířím do kuchyně. Musím se uklidnit, pokouší se o mě zápas s nedostatkem vzduchu, i když je ho všude kolem mě spoustu.

Proč jsem mu neřekl, jak to je? Milostnou scénu máme za sebou, už nás čekají jen nějaké dotáčky a pak se uvidíme maximálně na divadle, kde bude spoustu lidí, takže nebude čas myslet na citová dramata. A do příštího natáčení by se situace mohla uklidnit. Měl by spoustu času to zvážit, nebo si na moje pocity alespoň zvyknout. Když dojde na lámání chleba, jsem opravdu slaboch. Našel jsem si nejjednodušší cestu pro sebe. Neříkat nic a trápit se s tím sám.

Divím se, že se mi podaří připravit kafe bez problémů. Myšlenky mi totiž brouzdají opět někde jinde. Když se vracím do jídelny, Daisuke už sedí na pohovce a pročítá si nějaký časopis. Jeho typický posed s jednou nohou přehozenou přes druhou mě donutí na okamžik zkamenět. Další věc, která mě dostatečně rozehřívá na to, abych měl nemravné myšlenky. Vypadá prostě dobře, v jakékoliv pozici a v téhle obzvlášť. Dokázal bych se na něj hodiny jen dívat.
Zvedá hlavu, když mě zaregistruje, jak stojím ve dveřích. Pousměje se a při tom přetočí na další stránku v časopisu. Je to poslední vydání Mission, pro který nafotil nějaké fotky s Ryomou-san. Neuvědomil jsem si, že tady ten časopis mám, i když jsem se ještě před pár dny nad ním rozplýval, tedy hlavně nad fotkami Daisukeho. Vypadá na nich... jak jen to říct... sexy!

"Pojď sem, Mao-kun!" pobízí mě, abych si k němu sedl. Poslušně dojdu k pohovce, na nízký stolek postavím naše hrnky a posadím se... tak metr od něj. Být to blíž, dal bych si asi pět vteřin, než bych se na něj sám vrhnul. A to je nepřípustné. Proto mě poleká, když se sám přisune a natočí víc ke mně.
"Nechci, abys byl rozrušený. Už je to v pořádku? Cítíš se dobře?" ptá se mě opět tím otcovským hlasem. Teď nevím, jestli naráží na předchozí napjatou situaci, nebo na mojí nešťastnou zamilovanost, kterou mi nemohl vytlouct z hlavy, protože vytloukal zbytečně někoho jiného.
"Ano, cítím se dobře, Daisuke-san." přikývnu svorně. Už se nesmím nechat vyvést z míry. Už ho nesmím ovládnout pocitem, že by měl mít o mě starost. Není to jeho problém, musím si to pořád opakovat dokola. Není to Daisukeho problém, že ho miluju. Není to jeho problém.. není... problém... eh... proč je tak blízko?
"Jsem rád, žes mě pozval na večeři, Mao-chan. Mám pocit, že náš vztah je pořád takový... svázaný..."
"Svázaný?" zopakuju nevěřícně. Kam se poděla typická Daisukeho bezprostřednost? Za celý večer si mě dobíral jen jednou, přitom na place to dělá neustále.
"Ano, svázaný! I když si v zákulisí užijeme všichni spoustu zábavy, opravdu uvolnit jsem se nikdy nedokázal. Co ty?" zajímá se. Je to jenom moje zdání, nebo si zase poposedl kousek blíž?
"Eh... já... nevím, nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel." zase lžu, jak když tiskne. Kolikrát už jsem chtěl Daisukeho pozvat k sobě domů, abychom byli sami. Bez scénářů, bez režiséra... jen my dva! A když se podívám zpátky, zrovna Daisuke Watanabe mi vždycky připadal jako ten, který si život užívá naplno, za všech okolností. Nikdy by mě nenapadlo, že se při natáčení cítí svázaný. Ovšem, to by mohlo znamenat i to, že jsou mu některé úkoly nepříjemné, třeba i milostné scény se mnou. Fajn, horší už to ani být nemůže.

"Stalo se něco, Mao-chan? Něco tě vyděsilo!" Skvělé, toho si všimne, ale že jsem do něj zamilovaný až po uši, toho ne. Odmítavě zavrtím hlavou, zatímco si Daisuke stahuje šedý hedvábný šál z krku. Zmatený sleduju každý jeho pohyb. Pokládá šál na opěradlo pohovky a stejnou ruku pak zvedne k mojí tváři.
"Proč jsi tak vyděšený?"
"Je ti nepříjemné, točit se mnou důvěrné scény?" vyhrknu dřív, než se jeho dlaň definitivně přiblíží. Zastaví ji jen pár milimetrů od mé tváře. Příliš pozdě mi dochází, že tahle otázka asi není moc na místě, když se mě právě pokouší dotknout. Můj bože, Daisuke se mě chce dotknout!
"Neřekl bych. A tobě, Mao-chan?" další z poznávacích znamení tohohle nového Daisukeho Watanabeho, kterého ještě neznám, je naprosto odlišný tón hlasu. Nikdy dřív ho nepoužil, ani při natáčení důvěrných scén ne. Nezaujatý člověk by možná ten rozdíl nepoznal, ale já ho vnímám velice intenzivně. Celé mi to přestává dávat smysl. Po naší krátké kolizi, kdy mě chytil u stolu za ruku, se Daisuke změnil. To ne! Že by mu to konečně došlo? Co mám teď dělat?

"Ne, já... vždyť už jsme o tom spolu mluvili.." vzpomenu si na náš rozhovor o choulostivých scénách. Bylo to po natáčení té první. A byli u toho všichni... a hodně jsme se při tom nasmáli. Dobře, takže to asi nejde brát jako regulérní rozhovor. Přesto...
Daisukeho přímý pohyb zastaví moje myšlenky, dech i srdce. Kloubky jeho prstů se mi něžně opřou o tvář a já se na ně instinktivně natlačím. Cítím, jak moc je to pro mě přirozené. Nechat Daisukeho, aby se mě dotýkal. Nikdy předtím jsem z toho neměl tak silný pocit, jako teď. Nemám ponětí, proč to dělá, ale nedokážu se zeptat, ani uhnout. Jsem jím paralyzovaný.
"Řekni mi, kdo ti zlomil srdce, zabiju ho!" o jeho slovech bych si teď netroufl pochybovat, i tak vyloudí na mých rtech nepatrný úsměv.
"Chceš sáhnout na život sám sobě?"
"Zasloužil bych si to.... Mao!"

Poslední dva články našeho tajemného rozhovoru mě donutí vytřeštit na Daisukeho oči. Přiznal jsem se ke svým citům, aniž bych si to uvědomil... a Daisuke se přiznal k tomu, že o nich ví. Co to...
"Uklidni se, Mao!" jeho hlas ke mně promlouvá se silným podtónem starostlivosti. Zdvořilostní oslovení je pryč. Netuším, kdy ho přestal používat, jen cítím, jak mi při vyslovení mého jména tím podmanivým hlasem brní konečky prstů na rukách i nohách. Bere moje tváře do dlaní, pořád se přibližuje. Je v tom napětí, ale i odhodlání. Z mé strany ovšem nepřichází nic, jen totální šok. Jenže... když se jeho rty lehce otřou o mé, šok střídá výbuch snad všech pocitů, jaké jsem kdy cítil. Nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje. Že jsem hlavní postava téhle reality.

"Proč jsi mi nic neřekl?" zašeptá mi Daisuke do rtů. Tentokrát je jeho hlas smutný a káravý zároveň. Stejný výraz zahlédnu i v jeho očích, když donutím ty své, aby se otevřely. Protože jsem měl strach, snažím se mu svým pohledem naznačit své obavy, které mě celou dobu tížily.
"Odpusť!"
"Neomlouvej se pořád! Měl jsem to poznat!" posteskne si a s pevně zavřenýma očima opře své čelo o mé. "Ach, Mao. Bylo to tak kruté, smět se tě dotýkat jen pod dohledem kamer a milionu lidí..."
"Daisuke-san?" vydechnu překvapením. To znamená, že... že jsem byl v jeho představách, jako on v těch mých?
"Snažím se skrývat své pocity za maskou bezstarostnosti. Je to tak nejlepší pro mé okolí. Nikoho to nezatěžuje, nikomu nemusím vysvětlovat důvody pro svou bolest a trápení."
"Bolest?" zopakuju nevěřícně. Takže ten vysmátý Daisuke, kterého všichni znají jako pohodového, optimistického člověka, skrývá za svými úsměvy bolest a trápení?
"Ano, stejnou, jakou jsem způsobil i tobě!"
"Nezpůsobil jsi mi bolest... to já sám. Neměl jsem dost odvahy." snažím se ho uklidnit. Ještě před chvílí to bylo naopak.
"Mao!" zavrtí hlavou. Jsem zmatený, ale určitě mu nechci odporovat. Je možné, že by se naše srdce takhle míjela? Celou tu dobu? "Neříkej už nic, chvilku budeme oba mlčet, ano?" ano, budeme oba chvilku mlčet... přesně tenhle Daisukeho učitelský tón mi už začínal chybět. Nedokážu si představit, že by s tím někdy přestal. S jeho autoritativním přístupem, který je nedílnou součástí mé lásky k němu. Odevzdaně přikývnu a nakloním se blíž, i když mé tváře stále drží ve svých dlaních. Jeho vědoucí úsměv způsobí, že se usměju taky. Ví, po čem toužím... a i kdyby nevěděl, můj pohled, který se co chvíli vydá na průzkum jeho úžasných rtů, mu to musí říct sám. Proto přece chtěl, abychom mlčeli. Tohle je náš první polibek... první skutečný!

Nabízím mu své rty a Daisuke je bez zaváhání políbí. Zprvu to není jiné, než jak si vzpomínám... jen ten pocit je intenzivnější. Ano, protože je skutečný, nehraný... protože ho produkuje moje srdce.
Daisuke oždibuje mé rty, líně a nenásilně... přesto vím, že se to brzy změní. Co nevidět překročíme hranici, kterou jsme před kamerou nemohli. I mé ruce se zapojují do téhle něžné hry. Hladím Daisukeho po stehnech, přijímám jeho rty, stejně jako on ty mé a snažím se i ostatními smysly vnímat jeho přítomnost, které se asi nikdy nenabažím.
Naše úlohy se nenávratně změnily. Už vím, že ho nikdy nebudu líbat jako Takumi a on mě jako Gii. Tak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli a myslel si zároveň, že nikdy nepřijde. I kdyby to teď mělo být poprvé a naposledy, nikdy toho nebudu litovat.
Jeho prsty mi vjíždí do vlasů a pevně je stisknou. Rty se rozevírají víc, molekuly mého dechu se mísí s Daisukeho. Jsem nejistý, když mu vychází vstříc můj jazyk, který se Daisukových úst nikdy předtím nedotkl. Dávali jsme si takový pozor, protože by to bylo ve filmu nepřípustné, že jsem si ho vždycky pomyslně přilepil k patru. Zvláštní, o tomhle mezi námi nikdy nepadlo jediné slovo. Věděli jsme, že se tomu musíme vyhnout, ale sami jsme o tom mezi sebou nemluvili. Na okamžik to vzdávám, nemám odvahu. Musím se aspoň na pár vteřin podívat do jeho očí. Ujistit se, že nedělám nic špatného, že se naše chování nikdy nepromítne do našich filmových úloh. Vím, že to bude těžké, ale když se budeme podporovat, zvládneme to.

"Neboj se, Mao." usměje se Daisuke povzbudivě. Cítí ze mě obavy, čemuž se ani moc nedivím. Nečekal jsem, že se dnes dostaneme až sem. Vlastně jsem nečekal vůbec nic.
I tak jsem si v představách vytvářel své vlastní scénáře, jaké by to bylo, kdybych ho poprvé skutečně políbil. Vroucně a hluboce.
"Daisuke..." zapředu jeho jméno jak pohlazená kočka. Mé ruce se vyšplhají po jeho bocích a pase k ramenům a pak ke krku, za který si ho přitáhnu zpátky. Se vší láskou a oddaností, kterou k němu cítím, se přisaju k jeho rtům a svým jazykem vyhledám jeho. Vyjde mi vstříc dřív, než se stihnu pořádně vzpamatovat, že jsem to dokázal. Nutnost udělat krok vpřed se vytrácí a nahrazuje ji neskrývaná touha a vášeň, kterou veškerou vkládám do našeho prvního skutečného polibku...
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janimi Janimi | 17. února 2013 v 16:38 | Reagovat

Jéj to je tak krásne romanticky citlivo napísané :-)  ;-) aj s ohľadom na povahu ich oboch :-D jasne že chcem pokračovanie a mooc .... ;-)

2 Jana Jana | 17. února 2013 v 22:07 | Reagovat

Krásné. Určitě by to mělo pokračovat:-). Na Takumi-kun jsem se podívala na tvé doporučení. A okamžitě jsem si je zamilovala. Takže děkuju za radu:-). Jsou to úžasný filmy.

3 AniariShattered AniariShattered | Web | 15. března 2013 v 1:14 | Reagovat

To je tak rozkošné :) Byla by škoda, kdyby nebylo pokračování :)

4 haiextasy haiextasy | 16. března 2013 v 17:39 | Reagovat

[3]: už je tu další pokračování... s omezením 18+, ale z toho se tu asi nestřílí:-D
http://haiextasy.blog.cz/1302/den-kdy-jsem-chtel-slyset-pravdu-18

5 Jaera Jaera | Web | 21. července 2014 v 20:25 | Reagovat

Sedím... čtu... nechápu... slintám a marně se pokouším uklidnit srdce!! Tohle bylo naprosto ohromující. Je těžké na tuhle dvojku najít něco v češtině a aby to bylo kvalitní. Takže... díky. Naprosto mě to naplnilo blahem a doufám, že to bude pokračovat a nejen pokračovat, ale že přibudou další a další povídky na DaiMao.
Miluju ten pár a tohle bylo napsané dokonale... díky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama