Vzpomínka na zítřek 1/2

19. ledna 2012 v 21:46 | Extasy |  FAN FICTION
Hledala jsem hledala nějaký yaoi/slash Jaejoonga s Changminem, který by uspokojil mé potřeby:-D a nakonec jsem se tedy rozhodla pro to, že si napíšu vlastní. Jde o jednodílku, rozdělenou do dvou článků. Neumím psát jednodílky na čtyři a míň stránek, takže proto takhle:-D

Stručný popis děje: Už jsou to dva roky, co se Tohoshinki rozdělily. Jaejoong je spokojený se svým životem, ale něco mu chybí... jsou to pojítka se vzpomínkami, které má na období před dvěma lety. Jedno z těch pojítek se jmenuje Changmin, na kterého nedokáže zapomenout o něco víc, než na všechno ostatní.
Tento krátký leč důležitý příběh plný pravdy a objasnění se začíná odehrávat ve chvíli, kdy se mu podaří pozvat Changmina na drink...

zdroj obrázku: AIATAIBONO.deviantart.com


Prst ozdobený zirkony osázeným prstenem z rhodiovaného stříbra obkroužil okraj malé skleničky. Jeho majitel se potřeboval něčím zaměstnat, aby se nemusel dívat před sebe, tak moc to pro něj bylo těžké.
"Změnil ses..." pronesl Jaejoong klidně, ačkoliv se mu hlas třásl a bylo dost obtížné zformulovat i tuhle relativně jednoduchou větu. Zadíval se na muže před sebou a zvedl obočí. Čekal. Na nějakou odpověď, poznámku, prostě reakci.
"Všichni jsme se změnili!" řekl Changmin tiše a konečně zvedl hlavu. Když se setkal s Jaejoongovým tázavým pohledem, raději zase uhnul, netušil, co jiného by mu na to měl říct. Vždyť měl pravdu. Stalo se toho tolik za ty dva roky...
"Asi to tak už bude!" pousmál se Jaejoong smutně a nejistými prsty uchopil svou láhev soju, aby si dolil do malého pohárku. Všiml si, že ho Changmin napodobil, povzbudilo ho to.


"Jsem rád, žes přišel, nečekal jsem to. Radili mi nevolat ti, nekontaktovat ani tebe ani Yunha, ale upřímně, byl jsem nadšený, když se mi to podařilo, vím, že ani pro jednoho z vás není lehké udělat krok zpátky, nebo se jenom ohlédnout..."
"Máš pravdu, není to lehké!" přikývl Changmin svorně a lehce přivřel oči. Na jednu stranu to nechtěl ani trochu rozebírat, proto Jaejoonga utnul, ale hned jak to udělal, zalitoval, protože v tu chvíli mu unikla možná jediná šance dozvědět se, jak se na to Jaejoong dívá svým pohledem. Možná by mu pověděl i o názoru Junsua a Yoochuna. Do poslední chvíle, ač mu bylo napovídáno už tolik pomluv a lží netoužil po ničem jiném, než aby se ti tři měli dobře a byli šťastní. Na ničem jiném přece nezáleželo.

"Yunho chtěl taky přijít, ale..." Changmin se zadrchl a podíval se na Jaejoonga soucitným pohledem.
"Neboj se, já to chápu... potřebuje čas. Není jako ty. Těší mě, že v tomhle ses nezměnil. Prostě je na tebe spolehnutí!" Jaejoong si skousl spodní ret, protože právě vynesl svého bývalého kolegu až do nebes. Nechtěl, aby to znělo jako že mu pochlebuje. Byla to přece pravda pravdoucí. I když Changmin občas dokázal být tvrdý a neústupný, v důležitých momentech Jae přesně věděl, co od něj může očekávat. A když se ho pokusil po dvou dlouhých letech zkontaktovat, vyhrál Changmingův soucit, tedy přesně to, na co Jaejoong spoléhal. Dopředu mu bylo jasné, že u Yunha bude potřebovat víc než jeden telefonát.

"Vybral si dobrou hospodu!" pousmál se Changmin a usrkl ze své skleničky. Trochu se zakřenil, než se podíval zpátky na Jaejoonga.
"Přišel jsem na ní asi před rokem, je hodně diskrétní. V naší situaci by nebylo dobré, aby nás spolu někde viděli!"
"Samozřejmě!" přikývl Changmin. Na okamžik se pozastavil nad svou formálností a zároveň zadoufal, že mu soju pomůže ji aspoň trochu zlomit. Nelíbilo se mu jak mluvil. Vždyť Jaejoong byl jeho přítel tolik let a taky byl hyung, což ale v jejich vztahu ani trochu neznamenalo to, že by se před ním měl plazit po kolenou. Občas zapoměl kde jsou hranice a Jaejoong na ně naštěstí nikdy moc nedal, což z nich tvořilo asi nejproblémovější pár ve skupině. Nikdo se tak nekočkoval jako oni dva. Samozřejmě v dobrém.

"Changmine, můžu ti něco říct?" ozval se Jaejoong asi po dvou minutách přemýšlivého ticha, které mezi nimi zavládlo. Nervózně si prohrábl svoje světle hnědé vlasy snad ve snaze skrýt nejistotu, která ho pořád ještě neopouštěla.
"Určitě!" usmál se Changmin a opět se napil ze své skleničky. Tentokrát už chuť soju nebyla tak ostrá a palčivá. Jediný doušek mu sklouzl do hrdla jakoby nic a zanechal za sebou příjemné teplo.
"Hrozně se mi stýská, není den, kdy bych na vás nemyslel..."
"Nemuselo to tak být!" zavrtěl Changmin hlavou a Jae na něj vytřeštil oči. Nečekal tak rychlou reakci a už vůbec ne tak vyčítavou. Možná že to Changmin ani tak nemyslel, přesto to vyznělo jak to vyznělo, prostě vyčítavě.
"Máš pravdu, nemuselo, ale teď to tak je a nedá se to vrátit zpátky. Snad ani nechci..."
"Proč Jaejoongie..." přerušil ho Changmin a tentokrát do sebe kopl svého panáka celého, div že se z toho nerozkašlal. Naštěstí to ustál, Jaejoongův nevěřícný výraz v obličeji ho ovšem natolik znervóznil, že si okamžitě dolil znovu.
Jae na něj hleděl, s ústy lehce pootevřenými, jeho oči se leskly jak dva vybroušené měsíční kameny a očividně se mu zadrchlo vysvětlení v krku. Takový výraz míval jen, když ho něco opravdu hodně šokovalo, nebo překvapilo, nebo... potěšilo...
Changmin si ovšem nebyl už moc jistý tím, jestli je dobré mít tak vycvičenou paměť na tyhle zdánlivé maličkosti, které ho spojovaly s člověkem jako byl Jaejoong. Rozhodně se to nehodilo do jejich pracovního teď už nevztahu. Ano, pracovního...

"Ty chceš vědět proč? A stačí ti jedno slovo, nebo jich má být víc? Chceš snad názornou ukázku, nebo jen vysvětlení?" Jaejoong spolkl poslední zbytky svého hořkosladkého přídělu, který od Changmina právě dostal - jméno Jaejoongie od něj neslyšel možná pět let - a probodl ho vyzývavým pohledem. Vážně chce Changmin vědět, jak se teď cítí, i když to pro něj možná bude bolestivé a nikdy ten fakt nejspíš nepřijme, protože se ho před dvěma lety dobrovolně vzdal?
"Mám dneska čas, takže jestli si myslíš, že mě spíš přesvědčíš názornou ukázkou než slovy, do toho!" pobídl ho Changmin sebevědomě.
"Dobře, tak jdeme!" zavelel Jae okamžitě, než by si to Changmin rozmyslel a zvedl se od stolu v jejich krytém boxu.
"Počkej, kam mě vezmeš? Možná by stačila ta..." to bylo rychlejší, než Jae předpokládal.
"Jen k sobě domů, máš snad strach? Myslíš, že tě tam zabiju a pak se tě zbavím?" na to Changmin jen zvedl obočí.
"Buď v klidu, to bych udělal, kdybych vás tu měl oba, tebe i Yunha!" pronesl naprosto vážně, ale pak se usmál, protože Changmin vypadal opravdu zděšeně.
"Nejhorší je, že bych ti to možná i věřil!"
"Protože si uvědomuješ, jak ses ke svému hyungovi všechny ty roky hrozně choval. Nedivím se ti!" s tím Jae chytil Changmina za ruku a vytáhl ho z boxu. Po cestě ven u baru zaplatil jejich útratu a pak strčil Changmingovi do ruky jeho nedopitou láhev soju, kterou předtím asi i díky šoku nechal na stole.
"Měl by ses posilnit na cestu!" doporučil mu, Changmin už to raději nekomentoval. Došlo mu, že Jaejoong se dostává do své bujaré nálady, kterou nejedenkrát všechny ve skupině bavil, tedy pokud si vyrazili za zábavou třeba do klubu, nebo se rozhodli popít v jejich společném bytě, když měli zrovna volný večer. Na jednu stranu se mu až svíral žaludek z toho, jak moc mu tenhle Jaejoong chyběl, vlastně i ten střízlivý, na druhou se bál vysvětlení, které na něj jeho bývalý kolega chystal. Bude ochotný a hlavně schopný přijmout pravdu? Podívat se jí do očí a nezaleknout se jí? Neotočit ji proti člověku, který mu jí ukáže z dobré vůle? Protože ať už byl Jaejoong jakýkoliv, nikdy nedělal nic nadarmo, pokud to myslel vážně a záleželo mu na tom. I kdyby tím nejhorším způsobem, hloupými narážkami, nebo netaktními poznámkami, snažil se vždycky lidem kolem sebe otevírat oči. Ta jeho dobrá víra...

Mlčky došli až k domu, ve kterém byl Jaejoongův byt. Vyjeli do nejvyššího patra, pak Jae pustil Changminga dovnitř jako prvního. Tiše se vyzuli a navlékli na nohy domácí pantofle, než vyrazili do útrob potemnělého bytu, který nabízel kromě jedné stylově zařízené kuchyně a dvou koupelen i dva obývací pokoje, ložnici, pracovnu a dokonalou vyhlídkovou terasu.

"To je úžasný byt!" Changmin se zastavil uprostřed prostorného obýváku s opravdu nepřehlédnutelně obrovskou sedací koženou soupravou a hned na to se mu cosi otřelo o nohu. Trochu se lekl, než mu došlo, že už někde určitě slyšel o Jaejoongově kočce.
"To je JiJi!" zvedl ji Jae ze země, pohladil ji, krátce se pomazlil s jejím krkem a pak ji strčil do ruky Changmingovi. Kočka se očividně chtěla pouze otírat o jejich nohy, protože vydržela v Changminově náruči sotva pár vteřin. Pak zamňoukala a vytrhla se mu.
"To dělá vždycky?" zajímal se Changmin, i když ho vlastně odpověď vůbec nezajímala. Ani úžasná ruská modrá Jaejoongova kočka jménem JiJi nemohla zastínit těžkost, kterou pořád cítil. A když dorazili do tohodle dokonalého bytu, udělalo se mu ještě hůř. Měl neblahý pocit, že tímhle přehlídka Jaejoongových argumentů teprve začala.

"Kdyby tě SM vidělo, že jsi tady, byl by to tak velký problém, že si ani nechci domýšlet následky!" nereagoval Jae na Changminovu otázku ohledně jeho domácího mazlíčka. Možná i on tušil, že se Changmin zeptal jen ze zdvořilosti, nebo prostě, aby řeč nestála. Ale na co chodit kolem horké kaše?
"Myslím, že jsi zmínil SM proto, abys mi konečně ukázal o co mě a Yunha připravuje, nemám pravdu?" Changmin si odhrnul z očí svou dlouhou tmavou ofinu, zadíval se na Jaejoonga důrazným pohledem a pak přešel k jednomu konci pohovky, na který se následně usadil. Přehodil si nohu přes nohu a opřel se.

"Byl to můj záměr od začátku, víš to moc dobře! Stejně jako to, o co vás SM připravuje, jen tomu asi nikdy neuvěříš, dokud ti někdo nestrčí hmatatelný důkaz až pod nos!" založil si Jae ruce na prsou a na vteřinu se zadíval na špičky svých nohou.
"Čekám!" pronesl Changmin klidně, ačkoliv se mu i tohle jedno zdánlivě obyčejné slůvko říkalo velice špatně.
Mezi ním a Jaejoongem vznikla někde na cestě z diskrétní hospody tak napjatá atmosféra, že se cítil téměř zoufalý z toho, že s tím nedokáže nic udělat. Snad i kvůli tomu nespustil Jaejoonga jedinkrát z očí, jako kdyby se ho snažil mít pod kontrolou.

"To za tebou..." ukázal Jae na naprvní pohled obyčejný kus látky, který byl přehozený přes opěradlo pohovky "... je šála, kterou jsme dostali od německých fanoušků po koncertu v Berlíně!"
"Dostali jsme spoustu dárků od našich fanouškou i z jiných zemí, nevzpomínáš si?" reagoval na to Changmin okamžitě a Jae se jen pousmál. Jistě že tohle čekal, nemohl počítat s tím, že Changmin bude hned přístupný.
"Správně... prosím pojď se mnou!" pobídl ho Jae a vyrazil ke dveřím, které vedly do kuchyně. Changmin ho poslušně následoval. Tichým bytem se rozhléhaly jen téměř neslyšné zvuky jejich kroků, než proti sobě zůstali stát u tmavě hnědé kuchyňské linky. Jae se natáhl přes Changmina k lednici, kterou měl za zády. Vytáhl z ní jednu láhev soju, otevřel ji a napil se. Pak ji podal Changminovi.

"Dostali jste snad něco speciálního k jídlu od českých fanoušků?" pousmál se Changmin pobaveně, když od Jaejoonga láhev přijímal. I Jae se usmál, protože tohle byl přesně ten Changmin, jakého si pamatoval. A nezáleželo na tom, že zpochybňuje důležitost, se kterou se mu rozhodl ukázat, jak moc SM svými pravidly rozvoji minulé skupiny ubližovalo.
"To by se ti líbilo, vyjíst mi ledničku, že jo!"
"Jako bys mě neznal!" zavrtěl Changmin nechápavě hlavou a pak otevřel skříňku nad Jaejoongovo hlavou. Byla plná kelímků s instatními nudlemi.
"Jsem rád, že pomalu odchází to napětí, které mezi námi celý večer bylo!" ozval se Jae, zatímco Changmin se natáhl pro jeden kelímek.
"Je mi až trapně, že za to můžeme poděkovat jídlu!"
"Jen tak pro nic za nic jsem tě sem nevzal..." oznámil mu Jae a šel zapnout rychlovarnou konvici.

O pár minut později byli zpátky v obýváku, tentokrát už si na svou pohovku sedl i Jae a se zájmem sledoval, jak Changmin svým elegantním způsobem pojídá oblíbený ramen. Když skončil, odložil kelímek i s hůlkami na stolek před sebou a spokojeně si olízl rty.
"Nech mě tu ještě tak dvě hodiny a můžeš jít zítra doplňovat zásoby!" pousmál se, Jae si ho ovšem změřil zkoumavým pohledem. Bylo fajn pozorovat bývalého kamaráda jak se cpe jako za starých časů, přesvědčovat sám sebe, že ty dva roky odloučení vůbec nic neznamenají, že vlastně vůbec neexistují, skutečnost byla ale jiná. Na první pohled vypadali stejně, ale na druhý se až děsivě lišili. Být ty dva roky pořád spolu, nikdo by ho o rozdílu nikdy nepřesvědčil.

"Co se děje Jae? Na co myslíš?" zeptal se ho Changmin a Jae sebou lehce trhnul.
"Mohl bych ti ukázat tisíc věcí, které by tě přesvědčily o tom, že se já, Junsu a Yoochun máme stokrát líp než ty a Yunho, ale je mi jasné, že tvoje rozhodnutí padlo už před dvěma lety a ty nejsi člověk, který by svá rozhodnutí měnil, i když si o nich později můžeš myslet, jak moc jsou špatná!"
"Někdy mám pocit, že mě znáš líp, než já sám!" odvětil Changmin klidně a trochu změnil na pohovce pozici. Víc se opřel o měkké kožené opěradlo. "...ale dva roky zpátky prostě už nevrátíš!" dodal ještě a Jae pouze souhlasně přikývl.
"A Yunho... řekl jsi mu nakonec, že se se mnou setkáš?"
"Možná později!" přivřel Changmin oči a trochu při tom našpulil svoje plné rty.
"Všiml sis, jak jsme za ty dva roky zvážněli?" zeptal se ho Jaejoong přímo a Changminova pusa se rozjela do vřelého úsměvu.
"Ale to je dobrý způsob, jak naplnit naše setkání. Pojďme srovnávat!"
"Děláš si srandu?" zvedl Jae obočí. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se právě tímhle bude chtít Changmin zabývat.
"Ani trochu. Jen dopředu říkám, vyhni se věcem, které by mezi námi mohly zůstat viset ve vzduchu. Řekneme to teď a až se příště setkáme, nebudeme se k tomu vracet!"
"Až se příště setkáme..." zopakoval po něm Jaejoong zmateně, jako kdyby se potřeboval o těch slovech sám přesvědčit.
"Možná bys nám k tomu mohl donést ještě pár lahví soju, co říkáš!" pronesl Changmin jakoby nic, to už měl Jae pocit, že se mu nedostává kyslík. Jídlo dokázalo udělat s jeho bývalým kolegou divy, ale až takové?
Než by nad tím spekuloval, zvedl se a odešel do kuchyně. Pro jistotu připravil Changminovi ještě jednu porci ramenu, z lednice vzal dvě lahve soju a s tím se vrátil za ním. Nemohl si nevšimnout zářících Changminových očí, když před něj postavil misku s horkými nudlemi a už vůbec ho nepřekvapilo, když se po nich Changmin natáhl, bez zájmu o cokoliv dalšího. Se spokojeným úsměvem se vedle něj posadil a nalil do skleniček soju.

"Takže... jestli nevadí, začal bych u Yunha. Je to jenom můj pocit, nebo mu udělali nějakou plastiku rtů?" zeptal se Jae a Changmin se zarazil v půlce pohybu.
"Jak to myslíš?"
"Že se v poslední době vůbec neusmívá, tak jsem si říkal, jestli si nenechal nějak plasticky zkrátit tu kůži od koutků k bradě..." aby Jae dostatečně Changminovi vysvětlil, co má na mysli, stiskl mezi prsty jeden koutek svých rtů a čelist tak, že se kůže mezi jeho ukazováčkem a palcem zkrabatila.
"A tohle má být jako vtipný jo?" zamračil se Changmin
"A není?" Jae měl co dělat, aby se nerozesmál. Changmin vypadal v první chvíli dost vážně. Jednoduše mu na to skočil.
"To teda ne, mohl bych to samý říct o tobě, taky se neusmíváš..."
"A kdes mě viděl naposledy hm?" upřel na něj Jae pohled plný zájmu. Bylo totiž docela normální, že se s Junsem a Yoochunem zajímali o to, co Changmin a Yunho pořád dělají, protože v nich prostě pořád viděli své přátele. Naproti tomu staronoví TVXQ ignorovali vše, co se kolem JYJ dělo, přirozeně. To oni od nich přece odešli.

"Asi na nějaký tiskovce, co já vím!" mávl Changmin rukou ve vzduchu a pro jistotu zabořil svoje hůlky do nudlí, jen aby se něčím zaměstnal.
"Aha, tak na tiskovce, že jsme se všichni na tiskovkách smáli jak blbí co? Ale o to nejde. Právě teď jsi mě vážně dostal do úzkých!"
"Cože? Jakto?" vytřeštil na něj Changmin svoje nevinné oči, zatímco se pokoušel polknout další sousto ramenu.
"I když mám naději, stejně jsem nevěřil tomu, že by jste se o nás ještě mohli někdy zajímat. Podvědomě jsem čekal, až mě při téhle naší schůzce pošleš do háje a řekneš mi, že už mě nikdy nechceš vidět, jenže pak... ty tvoje možná i neúmyslné poznámky... až se příště uvidíme, pak to s mým úsměvem. Proč mám pocit, že se ti stýská stejně jako mě? Jako nám?" Jae se automaticky přišoupl k Changminovi o něco blíž a položil mu dlaň na koleno.
"Jae..."
"Ne, ne... rád bych k tomu ještě něco řekl. Před dvěma lety se něco stalo, rozešli jsme se. Chtěl jsem, aby bylo všechno v pořádku a myslel jsem si, že to tak i bude, i když šel každý svou cestou. Říkal jsem si, já, Junsu a Yoochun jdeme za svým štěstím a Changmin s Yunhem zase za tím svým. JYJ budou přátelé s novými TVXQ, stejně jako byli původní TVXQ přátelé se Shinee nebo se SuJu, jenže SM všechno zabila. Odřízla nás od vás a vy jste se nechali. Zničila v nás všechno dobré a pozitivní, smazala cestu k minulosti i minulost samotnou. Nedokážeš si představit, kolikrát jsem za ty dva roky pochyboval o správnosti svého rozhodnutí, kolikrát jsem se musel přesvědčovat o tom, že takhle to má být, že jsme všichni spokojení a šťastní..." Jaejoongův naléhavý hlas vtiskl Changmingovi do tváře pochmurný výraz. Několikrát ho chtěl přerušit a říct mu svůj názor, ale nakonec se na nic z toho nezmohl. Proč? Protože měl Jae pravdu.

"Řekni mi Changmine, upřímně... cítíš se svobodný?"
"Rozhodně ano!"
"Jsi tedy šťastný? Jestli jo, pak budu i já, za tebe i za Yunha!" zadíval se na něj Jae téměř zoufale.
"Ano, jsem šťastný, myslím, že oba jsme!" přikývl Changmin.
"I když se můj plán o kterém jsem předtím mluvil změnil na zbožné přání?" naléhal na něj Jae.
"Myslíš ten plán udělat ze všech korejských skupin jednu velkou šťastnou rodinku? Co po mě chceš Jae? Abych ti začal brečet na rameni, že jsme s Yunhem udělali chybu? Že jsme měli odejít s vámi?" rozčílil se Changmin. Odložil nedojedené nudle na stolek a založil si ruce na prsou.
"Ne! Jen řekni, že vám chybíme..."
"A co se tím změní?" probodl ho Changmin vyčítavým pohledem.
"Třeba to, že narozeniny každého z nás můžeme slavit společně, že si můžeme vyrazit společně na dovolenou, že si můžeme zajít do kina nebo na koncert, tak jak jsme to dělali předtím..."
"Ale SM..."
"Ne SM Changmine..." přerušil ho Jaejoong naléhavě "... ty a Yunho to tak nechcete a pokud vám to zakazuje SM, máte míň svobody, než slavík ve zlaté kleci!" po posledním Jaejoongově slově se v pokoji rozhostilo nepříjemné ticho.
Na tohle už Changmin argumenty bohužel neměl. Mohl se cítit sebevíc svobodný, pán svého času... všechno to bylo jenom namlouvání si něčeho místo toho, aby si připustil hořkou skutečnost. A nepochyboval o tom, že Yunha o tomhle nepřesvědčí už vůbec, vlastně se v duchu skoro ironicky zasmál tomu, že by to nemělo žádný smysl.

Uvědomil si, že se Jaejoong vedle něj pohnul, otočil tedy hlavu na něj a pak jen mlčky sledoval, jak se Jae zvedl z pohovky a postavil se proti němu.
"Je tisíc různých důvodů, proč se cítím poslední dva roky tak dobře... pochopitelně bych na těch předchozích osmi letech vůbec nic neměnil..." řekl neurčitě a sklonil se při tom nad Changmina, který strnule seděl na svém místě a pozoroval Jaejoonga napůl vyděšeným a napůl zvědavým pohledem.
"Ale jen jeden jediný důvod mě skutečně drží nad vodou, ten jediný mě pohání kupředu...."
"Jaejoongie..." vyhrkl Changmin, když se k němu Jae sklonil zase o něco víc.
"Víš co to je, Min? Skutečné pocity, moje přání a touhy. Možnost dělat si co chci..."
"Joongie..."
"A upřímná radost z toho, že mi celé SM může vlézt na záda!" Jae se pousmál a hned na to se jeho ruka ocitla znovu na Changminově koleni. Donutil ho, aby dal nohu dolů a pak se svým kolenem natlačil mezi jeho štíhlá stehna. Zapřel se o pohovku pod ním, jen kousek od jeho rozkroku. V bezpečné a zároveň až děsivě svůdné vzdálenosti. Rukama se zapřel o opěradlo sedačky těsně vedle Changminovy hlavy.

"Proč tohle děláš?" vydechl Changmin a zahleděl se do Jaejoongových zastřených očí.
"Protože nás SM nikdy nesmí rozdělit, nikdy!"
"To je důvod?" zhrozil se Changmin a prudce otočil hlavu do strany. Byl v pasti. Kdyby se jen o kousíček pohnul, jeho slabiny by se otřely o Jaejoongovo koleno, byl to snad jeho záměr?
"To bych řekl že je a hodně velký!" ušklíbl se Jae a přitom se lehce otřel nosem o Changminovu tvář.
"Měl jsi tohle v plánu už když si mi volal?" ptal se Changmin dál, i když si plně uvědomoval, že z něj mluví už jen strach a nejistota.
"Rozhodně!" zašeptal mu Jae do ucha a pak ho letmo políbil.
"Jae!" vykřikl Changmin a prudce ho od sebe odstrčil. Že ho pohladil nosem po tváři budiž, ale líbání ucha?
"A kde je Joongie?" posmutněl Jae, překulil se zpátky na sedačku, vedle Changmina a pokorně složil ruce do klína.

"Myslíš, že se tímhle něco změní? Že ukážeš SM, jak jimi pohrdáš? Nikdy bych to nikomu neřekl a ty taky ne!"
"Nebuď si tak jistý!" podíval se na něj Jae vážným pohledem.
"Ty možná u SM nejsi, ale já pořád ano, zničilo by mě to!" ohradil se Changmin prudce a měl co dělat, aby Jaejoongovi jednu nevrazil. Představoval si to všechno asi hodně jednoduše. Že se s ním vyspí a bude král a bude všem vykládat, jak vyzrál nad svojí bývalou společností, která ho utiskovala. To přece nebylo řešení!

"Co tě napadlo první, když jsem ti zavolal?" zeptal se Jae náhle. Changminovi chvíli trvalo, než se z té otázky vzpamatoval. I když tohle opravdu uměl jen Jaejoong. Mluvit o něčem a pak to najednou stočit úplně někam jinam, většinou proto, že se o tom předchozím už bavit nechtěl.
"Nevím, nepamatuju si!" odsekl a natočil se k Jaejoongovi trochu víc zády. Cítil na sobě jeho pohled. Byl dlouhý a vyzývavý, než se Jae postavil a strčil si ruce do kapes.
"V tomhle bytě je pokoj, který jsem ti ještě neukázal. Až si vzpomeneš, najdeš mě tam. Pokud budeš chtít odejít, nebudu ti bránit, vždycky to bylo jen na rozhodnutí každého z nás!" s tím Jaejoong obývací pokoj opustil.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sayori Choagin Sayori Choagin | 19. ledna 2012 v 22:09 | Reagovat

Ježiši já chci pokračování..prosím :-D je to úžasný,četla jsem bez dechu :-DDDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama